Setkání po letech, B1
Bylo chladné únorové dopoledne. Klára stála na perónu velkého nádraží a z kapsy kabátu jí vykukovala jízdenka. Z nádražních reproduktorů se ozývalo hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků a z komína nedalekého domu stoupal tenký proužek kouře.
Po několika minutách se mezi modrými a zelenými vagóny objevil Petr. Šel rychlým krokem, v ruce držel svazek červených tulipánů, které v té zimě působily jako malý zázrak. Rozhlížel se a pak ji uviděl. Usmál se, a když k ní došel, podal jí květiny bez jediného slova. Klára ucítila chlad jeho prstů a zvláštní tíhu okamžiku.
Vydali se spolu do kavárny naproti nádraží. Posadili se ke stolu u okna, odkud byl výhled na nově omítnutou nádražní budovu a tiché stromy bez listů. Mlčeli. Mlčeli déle, než bylo obvyklé. Potom začali mluvit – nejdřív o drobnostech, o cestě, o kávě. A pak, pomalu, o tom, co se stalo za těch deset let, kdy se neviděli.
Čas v kavárně plynul jinak než venku. Když se Petr zvedl k odchodu, tiše řekl: „Měl bych zůstat déle.“ Klára jen přikývla. Věděla, že některé návraty potřebují čas a trpělivost.
Otázky k porozumění
-
Kde čekala Klára na Petra?
-
Co přinesl Petr Kláře?
-
O čem si nejdříve povídali v kavárně?
-
Jak dlouho se neviděli?
-
Co řekl Petr před odchodem?
